Byla to Evropa, nebyl tam žádný slabý tým

EUCF 2015Vážení a milí.
Během víkendu proběhl v polské Wroclawi finálový turnaj Evropské ligy, na kterém Českou republiku reprezentovali hned čtyři týmy. Dva v kategorii open – Prague Devils (22.místo) a FUJ (9.místo), dva v kategorii mixed – Yellow Block (2.místo) a 3SB (4.místo). Společně s budějovickými 3SB se do Polska podívala i Barbora Kilianová, naše čtrnáctiletá hráčka. A my Vám nyní přinášíme exkluzivní rozhovor přímo s Baru, která se rozpovídala o evropských poměrech i o tom, co si z Polska přivezla.



Ahoj Baru, vítám tě u tvého prvního rozhovoru. O víkendu ses zúčastnila EUCF 2015, byl to pro Tebe první turnaj takových rozměrů, stejně tak to pro tebe byl první turnaj, na kterém jsi hostovala u jiného týmu – u 3SB – jaké to je hrát s jiným týmem?

Je to zvláštní. Třeba křičíš jiný pokřik a dost vtipný je, když je ten pokřik tak dlouhý, že se ho učíš prakticky celý turnaj, takže až v posledním zápase ho můžeš teprve křičet naplno.

A jaký jste měli pokřik?
Teď už zase nejsem schopná ho celý zopakovat, ale ke konci byla moc hezká část, kde se opakovalo „budeme se smát, až potečou slzy, budeme se smát, až potečou slzy“.

Co dalšího je kromě pokřiku jiné?
Rozcvičky, rozběhání, drilly – vlastně všechno. Třeba při té rozcvičce jsem se občas musela podívat, co dělají ostatní, protože přestože 3SB používají ty samé nebo hodně podobné cviky jako my, říkají jim jinak.

Jak ses vůbec dostala k tomu, že jsi jela s 3SB na kvalifikační a poté i na finálový turnaj Evropské ligy, když s nimi normálně nehraješ?
Myslím, že to byla hodně velká náhoda, že jsem se k nim do týmu dostala. Na české kvalifikaci v Hronově 3SB oslovili Kačí s Barčou a nabídli jim, aby s nimi jely do Bílovic, a kdyby to náhodou klaplo, tak i do Wroclawi. Přičemž Barča rovnou řekla, že bohužel nepojede a Kačí jet chtěla, hodně chtěla. Nevím, jak to všechno bylo, ale asi když Barča řekla, že nemůže, tak začali uvažovat nad dalšími holkami. V tom týdnu po kvalifikaci psal mně a velký Lucce Jirka a ptal se, jestli bychom neměly zájem jet s nimi na kvalifikaci do Bílovic. Já samozřejmě jet chtěla, i když se to krylo s Olgojem, protože to byla moc pěkná příležitost naučit se něco nového. Nakonec se 3SB domluvili, že vezmou mě a ségru. Kačí ale dva dny před Bílovicema odležela se čtyřicítkama, tak radši zůstala doma a nakonec se z toho vyklubala mononukleóza, takže ani do Wroclawi nemohla.

Jak už jsem naznačovala v úvodu, tenhle turnaj pro Tebe byl také první zkušeností s úrovní ultimate na evropské scéně. Jak kvalitní týmy se na turnaji nacházely?
Byla to Evropa, nebyl tam žádný slabý tým. Všichni byly silný. Šlo jenom o to, jestli ten zápas chceš vyhrát nebo nechceš.

Takže nejvíc ty zápasy rozhodovala vůle vyhrát?
Jo, přesně tak – šlo o to, jestli jsi dost nahecovaný a jestli chceš jít do hřiště a vypustit tam duši.

Tak to, když jste skončili čtvrtí, Vám tahle vůle asi moc nechyběla.
To rozhodně ne. 3SB se umí hodně dobře vyhecovat, a když to náhodou nejde, tak zasáhne Ráša a všechny k tomu dokope.

Napadlo Vás vůbec třeba ve čtvrtek večer, že byste mohli dopadnout tak dobře? Protože brambory z Evropy jsou hodně dobrý výsledek pro tým, který žádné mezinárodní zkušenosti nemá.
Myslím si, že 3SB nevěděli úplně, co od toho mají čekat, a já už vůbec ne. A taky nikdo nevěděl, jaká tam vlastně bude konkurence, samozřejmě, že Ráša a Lipi ty týmy třeba znali, ale do poslední chvíle se nedalo odhadnout, v jak silné sestavě ti soupeři přijedou. Takže už před prvním zápasem v kolečku jsme si řekli, že jediný, co můžeme, je překvapit. To byl docela dobrý plán, který se všem zamlouval, a tak jsme se jím snažili, co nejvíc řídit.

Chodila jsi hlavně do obrany, vyhovovalo ti to?
Asi jo, protože v útočné lajně bych se zatím ještě necítila. Je to moc velká zodpovědnost. Do útoku chodily hlavně holky, které si to zasloužily – Ráchel, Sára, Terka. Dávaly body, v hřišti doslova zářily. Mně se líbilo v obraně, kde jsem mohla makat a neměla jsem moc příležitostí něco zkazit. A vzhledem k tomu, že jsme hráli osobku i zónu, byla ta hra dostatečně zajímavá i pro obrannou lajnu.

Hrála jsi radši osobku nebo zónu?
Osobku. Snažila jsem se s těmi protihráčkami co nejvíc dřít a makat a docela mi to vycházelo. Hodně mi pomáhala taky side lajna, protože na mě pořád někdo mluvil – při markrování mi radili, jestli mám zavřít lajnu nebo brejk, při bránění v poli mě pořád někdo povzbuzoval a hecoval, že musím být pořád u své hráčky, že mám sakra běžet na tu dlouhou, naopak, když dlouhá neletěla, tak mi to také někdo zahlásil, abych tam neběžela zbytečně. Dobré taky bylo, že nám soupeři nerozuměli.

Dalo se toho hodně využít, že Vám soupeři nerozuměli?
Jasně. Mohli jsme si zcela jasně po turnoveru říct, co přesně budeme hrát – kdo je handler, kdo má první náběh a kam, kdo navazuje, kdo poběží na dlouhou, mohli jsme si říct, jak dobývat zónu a jaký typ útoku postavit. Na druhou stranu stejně tak jsme nerozuměli my jim, takže to byla taková oboustranná nevýhoda a výhoda.

Určitě jsi koukala i na jiné týmy, na jiné zápasy. Byl tam třeba nějaký tým, který tě svým stylem hry hodně oslovil a ty sis třeba říkala, že takhle bys chtěla, aby tvůj tým jednou hrál? Nebo že bys od nich chtěla převzít alespoň nějaké prvky?
Asi nejvíc se mi líbila hra Reading Ultimate, proti kterým jsme si sami zahráli v sobotu ráno. Všichni mi říkali, že na Evropě bude ta hra mnohem víc na tělo. Že můj obránce bude těsně markrovat, běhat se mnou rameno na rameno a nebude se bát do mě strčit. Během pátku jsem si na to trochu zvykla, a proto mě velmi příjemně překvapilo, jak čistě a spiritově Reading Ultimate hráli. Třeba jednou od nás běžely na dlouhou tři holky a někde se tam vynořil jeden jejich kluk, který jim sice vyfouknul ten disk, ale jich se ani nedotknul. Kdyby tahle situace vznikla v jiném zápase, asi by se to neobešlo bez zranění. Když k tomu přidáme, jak dobře hráli, Reading Ultimate jsou pro mě týmem, od kterých se rozhodně máme co učit.

Co všechno sis z Wroclawi přivezla?
Jelikož to pro mě byl první velký turnaj a jelikož jsem holka, tak jsem logicky trochu nakupovala – koupila jsem sobě i ségře tričko a disk, přivezla jsem si nějaké samolepky, odznáčky. Také jsem vytradeovala svůj první dres, který se mi strašně moc líbí. Je na něm devítka, což je jedno z mých nejoblíbenějších čísel. Mnohem víc si ale cením všech zkušeností. 3SB mi hodně radili, jak mám líp bránit, co nesmím při hře udělat, co je v jaké situaci nejlepší a proč. To jsou věci, které mi zatím nikdo jiný neřekl, a proto si jich tak moc vážím.

Myslíš si, že takhle velký turnaj člověka popostrčí dál?
Samozřejmě. Není to žádné soustředění, záleží na každém hodu, na každém chytu. Člověk musí pořád jezdit a makat. To jsou ty herní věci, ale nejde jenom o to. Hlavně tě to ale popostrčí mentálně, vidíš, jak dobrý ty lidi jsou a chceš být stejně dobrá nebo ještě lepší. Žádný turnaj v ČR mi ještě tolik nedal.

Zkus popsat celý ten víkend jedním slovem.
Bomba.

Barunko, děkujeme za rozhovor a ještě jednou gratulujeme tobě i celému týmu!